Česká literární věda, a zvlášť germanistika, romanistika a slavistika mají v evropském i světovém měřítku odjakživa dobrý ohlas a oceňované zástupce. Jejich dílo bylo poznamenáno českým i evropským kulturním prostředím, a to jak v čase před založením Československé republiky, tak v období meziválečném a poválečném. Je třeba rovněž připomenout zlomový rok 1948, kdy se komunisté, a mezi nimi někteří pedagogové a studenti té nejtvrdší stalinistické linie, protiprávně a bez ohledů zbavili mnoha členů ústavů a kateder, nakladatelských domů a literárněvědných periodik – nemálo z nich čekaly (podobně jako v předchozí totalitě) vězení, lágry a manuální práce, ke svému povolání se později mohli vracet jen velmi pomalu a za velkých obětí. Je pozoruhodné, že i v těchto těžkých a život ohrožujících podmínkách neztratili naději a tvořili.

Mezi literární vědce, kteří patří do okruhu žáků romanisty, literárního historika a kritika Václava Černého, náleží bohemista, romanista, překladatel, dlouholetý nakladatelský redaktor a polyglot Josef Čermák (nar. 1928). I jeho vlastní univerzitní studia byla ovlivněna nástupem nové, rudé gardy většinou všehoschopných pedagogů a studentů. Výbor jeho prací od počátku padesátých let po rok 2015 s názvem „I do daleka vede cesta…“: Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury je dokladem autorovy literárněvědné a jazykové erudice i kvality proslulého komparatistického semináře Václava Černého, který Josef Čermák navštěvoval.

Hodnoty absolutní

Přestože jde o výběr, přítomná kniha čítá 576 stran a téměř pět desítek studií, rozdělených do tří hlavních okruhů: Studie ze světové literatury a komparatistiky; Česko-německé literární a kulturní vztahy a Franz Kafka. Jako u podobných prací, které vyšly ve vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, prošla kniha pečlivou ediční úpravou, podle mého mínění nejen u odborně a naučně orientovaných textů spíš ojedinělou. Výbor začíná úvodem literárního historika a překladatele Jiřího Pelána, který je s to oslovit i humanitně orientovaného čtenáře, jenž se s literární komparatistikou setkává poprvé. Čermákovo po léta domovské vydavatelství SNKLHU/Odeon vydávalo i díky němu pozoruhodné tituly, například Portréty a studie od Vojtěcha Jiráta (1978) nebo knihu Otokara Fischera O překládání básnických děl (1982). První větu Pelánova úvodu lze vztáhnout i na další autory, jejichž dílo doposud zůstává roztroušené v odborných časopisech, předmluvách a knižních doslovech, stejně jako v zahraničních periodikách a sbornících: „Předkládaný výbor ze studií Josefa Čermáka bude pro mnohé nepochybně překvapením.“ Nebudu patrně sám, kdo by rád nahlédl také do Čermákovy korespondence, deníků či pamětí, které jeho celoživotní dílo rámují a doplňují. Dočkáme se někdy takového nakladatelského počinu, a to jak u Josefa Čermáka, tak například u Jaroslava Meda?

Čermákem traktované osudy a dílo Stendhalovo, Václava Černého, Franze Werfela, Otokara Fischera, Františka Langera, Karla Arnsteina, Vojtěcha Jiráta a Franze Kafky nemohly minout nikoho, kdo se zajímá o české, česko-německé a v širším ohledu i evropské dějiny 20. století. Za připomenutí stojí žánrově podobná publikace Václava Černého s názvem Literární pondělí. Texty z Lidových novin 1936‒1938 (FF UK, 2016) či vybrané stati romanisty a překladatele Jiřího Konůpka Studie a stati o francouzské literatuře (Pulchra, 2015). Na jmenované publikace, včetně té Čermákovy, platí v mém pojetí literární vědy slova světoznámého slavisty a kněze Josefa Vašici, která Čermák cituje v souvislosti s Dobrým dílem staroříšského Josefa Floriana: „Vydavatelská činnost byla jen částí, a to beze vší pochyby menší, Florianova životního úsilí. Není v ní žádný spěch, žádné konjunkturální vybočení, spíše tendence protičasové, mající na zřeteli jen hodnoty absolutní…“ Nepíše se pro psaní a předepsané penzum znaků, nevydává se pro vydávání samé. Studie a eseje tu nejsou výplní prázdného místa mezi reklamami ani popularizačními medailony ikonických spisovatelů. Nejde o denní publicistiku ani o dobově podmíněné úvahy, které by po vydání nepřežily další ráno. Naopak, autorovy práce naplňují thesaurus lidského vědění a paměti, který obsahuje to nejlepší, co u nás bylo v daném oboru vytvořeno. Mezi počátečním úmyslem a finální podobou textu se rozprostírá dlouhá náročná cesta, na kterou se odváží jen nemnozí. Čermákovo dílo je i po mnoha desítkách let živé a atraktivní a i dnes z něj čerpají studenti literárních věd i jeho oboroví kolegové.

Autoportrét z portrétů a črt

V první části Čermákovy knihy najdeme statě například o Rybrcoulovi, o Racinově Faidře či o německém básníku a prozaikovi Johannesu Bobrowském. Studie z prvního oddílu, publikované mezi lety 1949 až 2014, nebudou zřejmě čtenáři tak známé, pokud ovšem nesleduje autorovu práci pod drobnohledem. Čtenářsky přitažlivé jsou obsáhlé vzpomínky na Václava Černého. Slavný romanista z nich vystupuje jako člověk všedních dní, jenž má blízko ke svým studentům a tam, kde může, jim pomáhá, a často tak ovlivňuje jejich profesní růst, kariéru i život samotný. Černý tu není postavou spornou, která vždy vzbuzovala velké vášně a kontroverze. V Čermákově případě byl jednou z určujících postav jeho života.

Druhá část vybraných studií se týká hlavně díla Franze Werfela, vztahu spisovatele Františka Langera k německy píšícím spisovatelům a rovněž dvou poněkud pozapomenutých osobností české literární vědy: Karla Arnsteina a Vojtěcha Jiráta. Zvlášť Werfelův umělecký otisk v českém jazykovém prostředí byl tak silný, že kdo sleduje česko-slovenskou a německou historii, ať v detailu nebo jen z ptačí perspektivy, nemohl zůstat jeho básněmi, romány, povídkami a dramaty nepoznamenán. Josef Čermák právě tady sahá do hloubek literární vědy srovnávací, aby z jednotlivých střípků mozaiky vytvořil plastický obraz autora a jeho textů, ale také doby, současníků a toho, co charakterizuje jeho dílo ve vztahu k ostatním literaturám, jazykům, epochám, místům, kulturám a duchovním proudům. Jeho práce má široký, v jistém smyslu až hermeneutický záběr, což ji zřetelně odlišuje od většiny prací na podobná témata. Čtete-li jeho werfelovské či kafkovské statě a úvahy, máte chuť vydat se po Praze s knihou v ruce a objevovat vestigia jejich života, novel a básní. To je literární topografie v praxi, která vtahuje in medias res čtenáře toužící porozumět.

Třetí část Čermákova literárněvědného chef-dʼoeuvre patří Franzi Kafkovi. Josef Čermák je právem považován za jednoho z největších znalců Kafkova života a díla. Spolu s pracemi Maxe Broda, Františka Kautmana, Kurta Krolopa, Vladimíra Kafky, Eduarda Goldstückera, Pavla Eisnera či Věry Koubové odhalují Čermákovy hlubinné ponory do Kafkova díla spisovatelův vnitřní a vnější svět, který nějakým způsobem ovlivnil snad každého z literárně a duchovně hledajících. Jeho statě, někdy kratší, jindy rozsáhlé, mapují celý Kafkův život a dosah: od dětství, studia a zaměstnání přes vztahy v rodině, k ženám, přátelům, literárním kolegům, poslední léta života, vliv na soudobé a pozdější české spisovatele a kulturní prostředí až po problematiku českého vydávání jeho spisů, jeho mluvenou a písemnou znalost češtiny a třeba i glosování divadelního dění. I díky Čermákovým kafkologickým studiím je autor Proměny a Zámku, jenž dávno patří do kánonu české i světové literatury, zbaven mnoha legend a někdy až do očí bijících fabulací. Demytizace Franze Kafky pomáhá čtenáři soustředit se na jeho dílo a objevovat skutečné (skutečnosti nejpodobnější) duchovní valéry jeho osobnosti. Knihu uzavírá výběrová, přesto objemná autorova bibliografie a nezbytný jmenný rejstřík.

Vybrané studie předního českého literárního vědce, které byly původně adresovány českému i zahraničnímu publiku, potěší ty čtenáře, kteří – řečeno se zmíněným Josefem Vašicou – sledují ve svém životě a povolání hodnoty trvalé. Jsem přesvědčený, že přítomný výbor prací Josefa Čermáka souzní se slovy, která kdysi napsal jeho učitel a kolega Václav Černý: „A přece možná není největším zážitkem tvůrce jeho dílo! Je jím, může jím být… on sám.“ Kniha „I do daleka vede cesta…“, jež je výjimečná svou literárněvědeckou hodnotou, je také výrazným svědectvím o autorovi samotném.

Jistě nebudu sám, kdo si po přečtení výboru položí otázku: není načase se Josefa Čermáka v knižním, rozhlasovém (na webu Českého rozhlasu si ovšem lze dosud poslechnout desetidílné, převážně životopisné Osudy Josefa Čermáka z roku 2015) či televizním rozhovoru ptát na věci, které souvisejí s knižní kulturou, literární historií a současným stavem bádání, i na ty, které jsou, v hloubce toho slova, věcmi duchovního přesahu? Některá starší novinová interview se ještě dají dohledat (pozoruhodný je i rozhovor v knize o překládání a překladatelích Slovo za slovem). Nestálo by ale za to zkusit to znovu? Nakladatel a literární kritik Bedřich Fučík (Čermákův tchán) má svých Čtrnáctero zastavení: osobní vzpomínky na Šaldu, Floriana, Demla, Vančuru, Čepa … Jaká by asi byla zastavení Josefa Čermáka?